Česká centra organizují popularizační přednášky našich předních bohemistů s cílem podporovat studium češtiny v zahraničí u širší i odborné veřejnosti. V současné době přednášky probíhají jak prezenčně na bohemistikách v zahraničí tak v online podobě skrze platformu Zoom s paralelním streamováním na Facebooku. Tato forma podporuje mezinárodní diskusi a interakci mezi bohemisty a lektory češtiny z různých zemí světa a výrazně přispívá k posílení komunity lidí, které nějakým způsobem spojuje právě český jazyk.
Mluvnický rod (mužský, ženský, střední) je pro každé české podstatné jméno povinnou kategorií. To se týká i jmen přejatých z cizího jazyka. U jmen osob a chovných zvířat může uživatel jazyka (autor i adresát) ocenit soulad rodu s pohlavím. Jednou z cest, jak ho dosáhnout, je přechylování.
Přechylováním rozumíme tvoření slov, při kterém vznikají podstatná jména jiného rodu: nejčastěji jména rodu ženského ze jmen mužských, méně často opačně. Někdy se za přechylování považuje i tvoření jmen rodu středního, ať už ze jmen ženských, nebo mužských.
Doc. PhDr. Miloslav Vondráček, Ph.D., je jazykovědec-bohemista se zaměřením na sémantickou morfologii, větnou syntax, slovotvorbu, lexikologii, stylistiku, korpusovou lingvistiku a filosofii jazyka. Jako vědecký pracovník působí na Oddělení gramatiky a Oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Praze., současně přednáší na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Je autorem mnoha kapitol současných velkých gramatik spisovné češtiny a řady hesel vznikajícího elektronického slovníku současné češtiny. Ve slovanském prostoru publikuje i řady odborných článků ze všech zmíněných oblastí bohemistické lingvistiky.
Storytelling je umění živého vyprávění. Vypravěč dokáže vytvořit fantastický svět, ve kterém posluchač vidí každý detail a prožije každou emoci bez jediné rekvizity, kostýmu či zástupu herců na scéně. Storytelling má ucelenou metodiku, která pomáhá vypravěči najít a zpracovat tradiční příběh nebo vytvořit příběh autorský a následně jej vede k poutavému a propracovanému vyprávění, živému sdílení příběhu s publikem. Ve světě je storytelling známou disciplínou. Vypráví se v divadlech, na festivalech, ve školách, v muzeích i nemocnicích, všude, kde lidé potřebují a chtějí slyšet příběhy. Přinést vyprávění do nejrůznějších sfér lidského života je už třináct let i cílem spolku Storytelling CZ.
Mgr. Markéta Holá vystudovala Teorii a dějiny divadla na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a Speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě stejné univerzity. Během studia pracovala na základní škole a základní umělecké škole. V té době se seznámila se storytellingem a začala s příběhem pracovat ve své praxi. A ejhle, ono to fungovalo. Zjistila, jak mocný nástroj může příběh být a začala sama vyprávět. Tohle se stalo před třinácti lety. Od té doby absolvovala mnoho kurzů storytellingu se zahraničními lektory a v současné době je ředitelkou spolku Storytelling CZ. Vypráví ve školách, knihovnách, na festivalech, v plenéru a všude, kde je příběhu chtivé publikum. Vede workshopy i dlouhodobé kurzy pro dospělé i děti. Pro pedagogy, knihovníky, improvizátory i širokou veřejnost.
Většina států světa má dvě oficiální jména: název politický (např. Francouzská republika, Norské království, Lichtenštejnské knížectví, Spolková republika Německo, Jihoafrická republika) a název geografický (Francie, Norsko, Lichtenštejnsko, Německo, Jižní Afrika). Je tomu tak i v případě našeho státu, který má politický název Česká republika a geografický název Česko. Obě tato pojmenování jsou přitom oficiální: název Česko byl Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním standardizován už v roce 1993. Příspěvek se zaměří na (ne)užívání jména Česko v současné češtině a jeho poměrně časté nahrazování názvy jinými (politickým dvouslovným názvem Česká republika, a dokonce i označením Čechy, které se však vztahuje pouze k části státu), ale také na využívání některých jeho cizojazyčných ekvivalentů (pozornost bude věnována především anglickému názvu Czechia). Připomenuty budou argumenty odpůrců názvu Česko a spory o „správnost“ jeho tvoření.
PhDr. Pavel Štěpán, Ph.D., je vedoucím oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR a vedoucím redaktorem časopisu Acta onomastica. Zabývá se především výzkumem zeměpisných jmen, zvláště pak jmen pomístních a názvů ulic a dalších městských veřejných prostranství, ale také problematikou jmen osobních, a to především s důrazem na expertizní činnost. Je spoluautorem postupně vznikajícího Slovníku pomístních jmen v Čechách, autorem dvou odborných monografií, a několika desítek odborných článků. Věnuje se i popularizační činnosti v oblasti onomastiky.
Nářečí a vůbec běžnou mluvu lze dokumentovat různými způsoby, přičemž tím optimálním je pořizování audiálních (popř. audiovizuálních) záznamů. V takovém případě jsou totiž zaznamenány veškeré výslovnostní rozdíly, a to včetně diferenčních hlásek, které nejsou součástí spisovného jazyka, nebo specifických prozodických prostředků, jako je přízvuk nebo intonace, což jsou jazykové prostředky v písmě zachytitelné jen s obtížemi. Z toho důvodu je nedílnou součástí práce dialektologů z Ústavu pro jazyk český AV ČR mapování nářečí cestou audiozáznamů a zároveň i systematické rozšiřování v současnosti největší sbírky takovýchto dokumentů u nás – Archivu zvukových záznamů nářečních promluv.
Mgr. Marta Šimečková, Ph.D., vystudovala češtinu a latinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2011 pracuje v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, kde se podílí na tvorbě Slovníku nářečí českého jazyka. Mezi její vědecké zájmy patří dialektologie a historická jazykovědná bohemistika. Je autorkou monografie Dynamika kulturní češtiny 16. – 18. století. Čtyři případové studie z roviny hláskosloví (2022), nyní pracuje na slovníku centrálních středomoravských nářečí. Soustavně se věnuje popularizační činnosti.
Při výuce češtiny určené ukrajinským studentům AVU v Praze jsou programově využívány obrazové publikace, neboť výrazně napomáhají rozvíjet tvůrčí životní styl, vizuální projevy i řízenou komunikaci ve slohovém a v námětovém uměleckém kontextu. V interaktivním učebním programu se plasticky viděná reprodukovaná výtvarná díla proměňují v živoucí příběh zkušeností, nabízející různorodá témata, figury či formy tvořivé jinakosti. Tento formát výuky je otevřený všem možným vyjadřovacím prostředkům v životních a estetických souvislostech, ale i v myšlenkových a uměleckých proudech, čímž se vytváří báze pro individuální nahlížení na jazykovou a uměleckou kulturu. Toto pojetí vyučovacího procesu stimuluje smyslové vnímání a inspiruje volné asociace spjaté zvláště s výtvarnou a filmovou tvorbou.
Mgr. Ivan Hartmann absolvoval obor čeština – dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Byl 21 let ve funkci vedoucího nakladatelství Národní galerie v Praze, kde vydal cca 700 publikací z oblasti výtvarného umění a ze souvisejících odvětví, oceněných mimo jiné i v soutěži „Nejkrásnější české knihy“. Dlouhodobě působí v České televizi coby externí dramaturg pro Vývoj pořadů a programových formátů a v Českém rozhlase jako nezávislý publicista. Věnuje se rovněž odborné redakční a editorské práci i lektorské činnosti.
V tomto příspěvku nahlédneme do mluvených dat (korpusových i podcastových) a budeme analyzovat proměny a posuny v konverzaci mladých mluvčích. Zaměříme se přitom na přirozenou adaptaci anglického lexika do spontánní mluvené řeči, a to ať už jde o zkratky (ok brácho wtf jako; vo tom že jsem privilegovanej ej ef tak jakoby to je velká pravda no; když tam jsou ty žolíky dva tý bý ejdž), jednotlivá slova (to je úplně insane; jako že byl rebound; koupil moje první pivo ever) nebo i komplexnější syntaktické konstrukce (is it ok když to takhle řeknu? jo?; no tak good for him kámo; good to know což znamená že já si můžu asi v klidu vzít tohle; prostě takže and that’s it basically).
Ukážeme si různé sémantické oblasti, ve kterých mladí mluvčí tato slova nejčastěji používají, např. vztahy a vyjádření různých emocí a hodnocení (jakože mně přijde že prostě takhle v tý honey moon phase je to hrozně těžký; takovej to trochu víc než friends with benefits; ty feelings jako tam nebyly nějak extra; ale cute jakože; jsem úplně braindead debil), ale i užívání diskurzně pragmatických částic (mně je actually povědomej trochu; dílky který potřebuju literally tak to vytlačím; jo are you sure? hele jo). Ukážeme si mluvené doklady i různých morfologických adaptací (to je úplně v chillu; ale necatchovali jste feelings; chugni to). Přednášku bude doprovázet množství autentických zvukových ukázek.
Mgr. Lucie Benešová vystudovala obory český jazyk a literatura a východoevropská studia se specializací rusistika na FF UK, v současnosti dokončuje své doktorské studium. Od roku 2009 působí jako akademická pracovnice v Ústavu Českého národního korpusu FF UK v Praze. Je spoluautorkou několika korpusů spontánní mluvené češtiny (ORAL2006, ORAL2008, ORAL2013, ORTOFON). Nejvíc ji zajímají pragmatické aspekty mluvené komunikace, zejm. různá jazyková a situační nedorozumění mezi mluvčími.
Citáty výroků antických autorů, Bible i klasických autorů doprovázejí češtinu už staletí, jsou však součástí především psaného jazyka. V mluvené češtině je stále více nahrazují filmové citáty neboli tzv. hlášky. Filmy se šíří daleko rychleji než knihy a jejich výhodou je, že je může vidět velké množství lidí najednou. Z toho plyne i větší známost citátů, které z nich pocházejí. Jejich zapamatování napomáhá vizuální stránka a spojení fráze s dějem filmu, podporuje je i vytváření skupin fanoušků na sociálních sítích. Některé citáty z často vysílaných českých filmů jsou sdíleny napříč společností. Jedná se především o komedie a pohádky. V přednášce se tedy budeme moci společně pokochat některými oblíbenými hláškami a ukázat si jejich použití v běžném jazyce.
PhDr. Marie Kopřivová, Ph.D., (*1972) vystudovala češtinu a historii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorské studium korpusové lingvistiky absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v sekci mluvených korpusů v Ústavu Českého národního korpusu FF UK. Odborně se věnuje především české frazeologii, frazeografii a korpusovému zpracování mluveného jazyka; v těchto oblastech vede speciální kurzy na FF UK. Dále se zabývá lexikologií a korpusovou lingvistikou.
Jazyková poradna poskytuje své služby veřejnosti už od roku 1936 a její provoz má na starosti oddělení jazykové kultury ÚJČ AV ČR. Lingvistka Mgr. Jitka Rosenbaumová se s Vámi podělí o své zkušenosti. Prozradí, jak se poradenství vyvíjelo, na co se dnes tazatelé nejčastěji ptají a proč některé typy dotazů neumožňují pohotovou a jednoznačnou odpověď. Dozvíte se, co pomáhá pracovníkům na telefonu odpovídat na rozmanité dotazy, jak jsou informace z těchto dotazů dále využívány a přispívají k výzkumům současného jazyka. Seznámíte se také se zdroji, které jsou snadno dostupné veřejnosti, s jejich obsahem a způsobem, jak v nich vyhledávat.
Mgr. Jitka Rosenbaumová působí v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR. Zde se podílí na provozu jazykové poradny, zveřejňování poradenských odpovědí v Databázi jazykových dotazů a na tvorbě Internetové jazykové příručky. V rámci činnosti oddělení se zaměřuje především na větnou skladbu a syntaktický pravopis, včetně psaní interpunkční čárky. Věnuje se také popularizaci jazyka – svými jazykovými sloupky přispívala např. do Lidových novin; realizuje také přednášky pro veřejnost.
Někdo vám možná položil otázku Zkama si? Nebo vás někdo jiný požádal o to, ať rožnete, ale nemělo to nic společného s rožněním. Celá škála jazykových prostředků užívaných v různých komunikačních situacích na nás může prozradit, kde jsou naše kořeny. Region, odkud pocházíme, dost výrazně ovlivňuje naši mluvu. Náš původ může při komunikaci odhalit nejen volba lexikálních prostředků, určitých tvarů slov, ale i výslovnost. Přednáška bude věnovaná regionalismům a jejich užívání v současné češtině.
Mgr. Hana Goláňová, Ph.D. vystudovala český jazyk a literaturu a historii na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V Ústavu pro jazyk český AV ČR pracovala v lexikografickém a dialektologickém oddělení a byla členkou autorského kolektivu Slovníku nářečí českého jazyka. V sekci mluvených korpusů Ústavu Českého národního korpusu FF UK se věnuje i nadále zejména dialektologii, a kromě toho korpusové lingvistice
V říjnové přednášce o českém jazyce vystoupí lexikologové a lexikografové Mgr. Martin Šemelík, Ph.D. a Mgr. Michaela Lišková, Ph.D. z Ústavu pro jazyk český AV ČR a budou se zabývat různými slovníky a jejich přístupem k politické korektnosti. Podívají se, jak vybrané slovníky zohledňují současné stereotypy týkající se pohlaví, genderu, věku, atd. a zároveň proberou, jak vytvořit co nejpřesnější lexikografické dílo.
Mgr. Martin Šemelík, Ph.D. – vystudoval německý jazyk a literaturu. V Ústavu pro jazyk český AV ČR se věnuje především lexikologii a lexikografii. Je členem hlavní redakce Akademického slovníku současné češtiny.
Mgr. Michaela Lišková, Ph.D. – vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své disertační práci se zabývala neologismy. Od roku 2004 působí jako lexikoložka a lexikografka v Ústavu pro jazyk český AV ČR. Zde se podílí na přípravě Akademického slovníku současné češtiny: je spoluautorkou koncepce a členkou hlavní redakce. Zastává funkci vedoucí redaktorky Jazykovědných aktualit. Publikuje v odborných časopisech, jako je Slovo a slovesnost nebo Naše řeč, pravidelně se účastní konferencí. Věnuje se také popularizační činnosti.
Co obnáší překladatelský přístup k literárnímu dílu? Existuje „věrný“ a „volný“ překlad? Překládáme slova, anebo jejich funkce? Čím se liší literární a publicistický překlad? Jaké jsou nejčastější začátečnické chyby? Jak si poradit s frazeologismy, toponymy, vulgarismy, aluzemi, tzv. mluvícími jmény, názvy rostlin, zvířat či pokrmů? Smí překladatel autora opravovat? Spíše než na přednášce se setkáme na workshopu.
PhDr. Blanka Stárková - překladatelka ze španělštiny, rozhlasová kulturní publicistka, autorka a moderátorka. Vystudovala obor španělština – výtvarná výchova na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a žurnalistiku na téže univerzitě. Působila na stanici Vltava Českého rozhlasu (kulturní stanice) jako redaktorka, dramaturgyně, šéfredaktorka. Za překlady próz španělských a iberoamerických autorů získala mj. Státní cenu za dosavadní překladatelské dílo. S Českými centry spolupracuje jako lektorka v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth.
Při běžném rozhovoru dáváme svému partnerovi najevo, že mu nasloucháme a rozumíme a také vyjadřujeme svůj postoj k tomu, co bylo řečeno. Mluvená komunikace je kognitivně náročná, proto užíváme určitých jazykových stereotypů ve formě „hotových“ reakcí nebo vzorců. V této přednášce se budeme věnovat užívání výrazů obsahujících nejčastější evaluativní adjektiva a zaměříme se jejich funkci v nepřipraveném mluveném projevu.
PhDr. Marie Kopřivová, Ph.D., (*1972) vystudovala češtinu a historii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorské studium korpusové lingvistiky absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v sekci mluvených korpusů v Ústavu Českého národního korpusu FF UK. Odborně se věnuje především české frazeologii, frazeografii a korpusovému zpracování mluveného jazyka; v těchto oblastech vede speciální kurzy na FF UK. Dále se zabývá lexikologií a korpusovou lingvistikou.
Zajímalo by vás, jaké typické nářeční znaky byste mohli slyšet v jednotlivých nářečních oblastech? Chcete si sami pustit nějakou zvukovou ukázku nářečního projevu? A jak zní nářeční hlásky – např. tvrdé „y“, tvrdé „ł“? Nebo kam do systému nářečního členění spadá vaše obec?
Mgr. Hana Goláňová, Ph.D., vystudovala český jazyk a literaturu a historii na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V Ústavu pro jazyk český AV ČR pracovala v lexikografickém a dialektologickém oddělení a byla členkou autorského kolektivu Slovníku nářečí českého jazyka. V sekci mluvených korpusů Ústavu Českého národního korpusu FF UK se věnuje i nadále zejména dialektologii, a kromě toho korpusové lingvistice.
Užívání částic nedělá rodilým mluvčím zpravidla žádný problém, výrazy jako jen, naštěstí, zřejmě atd. jsou naprosto přirozenou součástí jejich vyjadřování. Problém však nastává při snaze částice "uchopit", tedy při snaze teoreticky popsat jejich chování, zařadit je do jedné pokud možno sourodé kategorie, ale například i při snaze automaticky je překládat do jiných jazyků. Tyto obtíže vyplývají z postojového a modifikačního charakteru částic a z jejich úzké provázanosti s kontextem, v němž byly užity. Nemluvě o jejich časté homonymii.
V přednášce představíme hlavní druhy částic v češtině a jejich typické reprezentanty a naznačíme specifika jejich užívání.
Přednáška se zabývá současnou kodifikací spisovné češtiny se zaměřením na kodifikaci pravopisnou. Dozvíte se, které subjekty do procesu kodifikace vstupují, jaká práva a pravomoci jim veřejnost přisuzuje, které texty jsou hodnoceny jako kodifikační a jak se k roli kodifikátorů staví sami autoři těchto textů.
PhDr. Hana Mžourková, Ph.D. vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory český jazyk a literatura — slovenistika. Od roku 2004 je zaměstnána v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. V současné době pracuje v oddělení jazykové kultury a zaměřuje se zejména na témata postojů k jazyku, laickou reflexi jazykových pravidel a na hledisko uživatele jazykových příruček. Dále se podílí například na rozvíjení Internetové jazykové příručky, Databáze jazykových dotazů, působí i v oblasti popularizace jazyka.
V každém věku používáme při komunikaci kombinaci jazyka a různých neverbálních prostředků. Děti v nejranějších obdobích života se dokonce vyjadřují pouze neverbálně, např. pomocí gest, pohledu, výrazů tváře, pláče a křiku či různých zvuků. Později užívají různá gesta k označování toho, pro co zatím nemají slova, a v prvních „větách“ často spojují gesta a slova. Postupně si také osvojují rozmanitá gesta spojená s kulturou, ve které vyrůstají. I u starších dětí je neverbální komunikace zajímavá – např. to, jak se dívají nebo jak se třeba hlásí ve škole, může prozradit, co vědí nebo jak jsou si svou odpovědí jisté.
Neverbální prostředky jsou důležité i v komunikaci dětí, u nichž osvojování jazyka neprobíhá obvyklým způsobem. Některé děti s netypickým průběhem osvojování mohou na neverbální komunikaci spoléhat více a déle než děti s průběhem typickým. V některých případech může být neverbální komunikace různým způsobem specifická.
Přednáška se dotkne také toho, jak neverbální prostředky používají dospělí při komunikaci s dětmi. V rámci tzv. řeči orientované na dítě přizpůsobují dětem nejen svůj projev slovní, ale i např. gesta. Komunikace dospělých s dětmi se navíc průběžně proměňuje v závislosti na tom, jak se vyvíjejí schopnosti dítěte.
Doc. PhDr. Lucie Saicová Římalová, Ph.D. působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na současný český jazyk a zabývá se kognitivní lingvistikou, osvojováním jazyka u česky hovořících dětí a pragmatickou a stylistickou analýzou textů.
Je tradováno, že tradiční teritoriální dialekty jsou na ústupu. Působením řady faktorů, jako je vliv školní výuky, médií nebo migrace obyvatelstva, postupně dochází k potlačování výrazných nářečních jevů, a to zvláště v mluvě mladší a střední generace. Aktivně jsou užívány jen některé dialektické prvky, které se zpravidla staly součástí interdialektu, popř. u nichž jejich uživatelé netuší, že jejich volbou mohou upozornit na svůj původ.
Přednáška je rozdělena do dvou částí. V první se budu zabývat současným stavem teritoriálních dialektů se zvláštním zřetelem k centrální středomoravské podskupině (tzv. hanáčtině). Na konkrétních příkladech si ukážeme, které jevy jsou stále živé, které lze naopak pokládat za rezidua, a které dokonce upadly v zapomnění. Poslechneme si audiozáznamy s tradiční nářeční vrstvou a porovnáme je s nahrávkami ze současnosti. Pokusíme se i o prognózu vývoje tzv. hanáčtiny, u níž v posledních letech sledujeme zvláštní jev – snahu místních rodáků o její obrození.
Druhá část představí proměnu nářečí z funkční perspektivy – od prostředku každodenní mluvené komunikace přes jazyk literární až po prostředek reklamní kampaně. Krátce se zastavíme u role dialektů v neoficiální elektronické komunikaci, též u postojů k nim ze strany laické veřejnosti. V závěru přednášky proběhne krátké dotazníkové šetření, do něhož se budou moci zapojit všichni zájemci o nářečí českého jazyka.
Mgr. Marta Šimečková, Ph.D. vystudovala češtinu a latinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2011 pracuje v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, kde se podílí na tvorbě Slovníku nářečí českého jazyka. Mezi její vědecké zájmy patří dialektologie a historická jazykovědná bohemistika. Na jaře vyjde její první monografie Dynamika kulturní češtiny 16.−18. století. Čtyři případové studie z roviny hláskosloví, nyní pracuje na Slovníku tzv. hanáčtiny. Soustavně se věnuje popularizační činnosti.
Co je to slyšená? Má něco společného viděná a shledaná? Co z nich se hodí pro rozloučení po telefonu? Používá se to vůbec? A na čem to závisí?
Přednáška o způsobech loučení v hovorech na dálku a bez obrazu bude hledat odpověď především na nejtěžší, poslední z těchto otázek. Na základě ročního experimentu provedeného v telefonické jazykové poradně Ústavu pro jazyk český zaměřeného na rozloučení na slyšenou ukáže, jak často ho lidé používají, a hlavně jestli se v tom nechají ovlivnit svým komunikačním partnerem.
Výzkum na pomezí sociolingvistiky, pragmatiky a řečové etikety ukazuje, že daleko silnější než to, jestli se vidíme, nebo jen slyšíme, je při loučení obecný zvyk, ale zároveň že někteří mluvčí v některých druzích situací mají přece jen tendenci převzít způsob komunikace toho druhého.
PhDr. Ondřej Dufek, Ph.D. pracuje v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jako výkonný redaktor časopisu Naše řeč pomáhá na svět nejrůznějším bohemistickým studiím, sám se odborně zabývá hlavně sociolingvistikou a analýzou diskurzu. Ve volném čase rád popularizuje spíš lingvistiku než jazyk.
Téma přednášky je inspirováno dotazem z řad veřejnosti, zda se v současné češtině vinou „postmoderní rozevlátosti (z nedbalosti či libovůle) nezaměňují názvy barev“. Takový trend ve slovní zásobě sice přímo nepozorujeme, ale v oblasti pojmenování barev a jejich lingvistického popisu se řada změn odehrává.
Jde o aktuální změnu pravopisného pravidla u složených adjektiv označujících buď dvě samostatné barvy, nebo barevný odstín. Změny se dále realizují ve slovníkovém popisu barevných odstínů: vystihuje význam slova červenohnědý spíše definice, červený s odstínem do hněda‘, nebo, hnědý s odstínem do červena‘? Stranou nezůstane ani živá problematika politické korektnosti při tvorbě „barevných“ slovníkových hesel (duhový, žlutý).
A konečně se zastavíme u lexikalizovaných pojmenování barevných odstínů podle potravin, koření, rostlin, zvířat, drahých kamenů apod., která se proměňují v návaznosti na změny světa kolem nás a našeho přístupu k němu (srov. starší koukolový ,červenofialový‘ vs. novější limetkový ,světle žlutozelený‘).
Mgr. Michaela Lišková, Ph.D. vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své disertační práci se zabývala neologismy. Od roku 2004 působí jako lexikoložka a lexikografka v Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Zde se podílí na přípravě Akademického slovníku současné češtiny: je spoluautorkou koncepce a členkou hlavní redakce. Zastává funkci vedoucí redaktorky Jazykovědných aktualit. Publikuje v odborných časopisech, jako je Slovo a slovesnost nebo Naše řeč, pravidelně se účastní konferencí. Věnuje se také popularizační činnosti.
Přednáška se zabývá spojeními přídavných jmen odvozených od názvu Česka a řady jeho regionů (např. český, jihočeský, západočeský atp., moravský, jihomoravský, západomoravský atp., slezský, hanácký, slovácký, krkonošský, šumavský, polabský atp.) se zeměpisnými jmény, která označují „objekty“ ležící mimo území Česka, resp. jeho regionů.
Jde o spojení, která vyjadřují, že dané místo v Česku je v jistém smyslu „jako“ dané místo v cizině, má s ním něco společného, v něčem se mu podobá – tak např. spojení český Detroit, označující mj. Mladou Boleslav, vyjadřuje, že toto české město se v jistém ohledu podobá americkému Detroitu (výroba aut).
Mgr. Martin Beneš, Ph.D. působí v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, je vedoucím redaktorem časopisu Naše řeč. Zabývá se především široce vymezenou problematikou jazykových norem (norem v jazyce), teoretickými i praktickými otázkami (českého) pravopisu a přístupy k jazyku. Kromě řady odborných studií je i autorem knihy Úvod do teorie jazykové správnosti (2019).
Přednáška se zaměří na některé rysy mluvených projevů
odlišující dialog a monolog. Popis vychází z dat mluvených korpusů, ve kterých
jsou zachyceny neformální rozhovory blízkých lidí (korpus ORTOFON) a monology
různého druhu (korpus ORATOR). Zaměříme se na strategie, které nám pomáhají
udržet si slovo i pozornost publika, na možnosti vyjadřování souhlasu či
povzbuzování mluvčího k pokračování v promluvě.
PhDr. Marie Kopřivová, Ph.D. (*1972) vystudovala češtinu a historii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorské studium korpusové lingvistiky absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v sekci mluvených korpusů v Ústavu Českého národního korpusu FF UK. Odborně se věnuje především české frazeologii, frazeografii a korpusovému zpracování mluveného jazyka; v těchto oblastech vede speciální kurzy na FF UK. Dále se zabývá lexikologií a korpusovou lingvistikou.
Výrazy jako dusno, těžko, smutno nebo možno, zpravidla řazené mezi příslovce, bývají v některých jazykovědných pojetích považovány za reprezentanty tzv. kategorie stavu. Vychází se přitom z jejich sémantiky ve větách typu: Venku se udělalo dusno. Po jídle jim bylo těžko. Bývá jí smutno. Už není možno mlčet. Podle svého syntaktického chování zas bývají označovány jako "predikativa".
V přednášce si přiblížíme chování a specifika výrazů spadajících do této
skupiny a zamyslíme se i nad půlstoletí starým návrhem považovat tato
slova za samostatný slovní druh.
Mgr. Barbora Štěpánková, Ph.D. (*1977) vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. Je vědeckou pracovnicí Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Věnuje se morfologii a lexikografii se zaměřením na neohebné slovní druhy.
V této přednášce si řekneme něco k tématu zpracování vulgarismů v současných slovnících. V popředí našeho zájmu budou české výkladové slovníky, ale částečně zavítáme i do jiných jazyků a jiných typů slovníků. I když to na první pohled úplně tak nemusí vypadat, lexikografické podání vulgarismů je ve skutečnosti velmi seriózním tématem, které se – ať už přímo či nepřímo – dotýká celé řady zásadních slovníkářských otázek, např.:
Patří vulgarismy do slovníku? Co to vlastně slovník je? Co od něj jakožto uživatelé očekáváme? Jak vybrat vhodný příklad pro užití vulgarismu do slovníku? Množství dílčích otázek je pak až téměř nepřeberné: Jsou slova jako ségra nebo sranda opravdu vulgární, jak uvádí Slovník spisovného jazyka českého?
Mgr. Martin Šemelík, Ph.D. (*1981) vystudoval německý jazyk a literaturu. V Ústavu pro jazyk český AV ČR se věnuje především lexikologii a lexikografii. Je členem hlavní redakce Akademického slovníku současné češtiny (www.slovnikcestiny.cz).
S čím si mažete chleba? Trápíte se s problémy? Jezdíte s tramvají? Změny v gramatickém systému, třeba právě ve slovesných vazbách, jsou sice méně dynamické a pro veřejnost i méně atraktivní, než je obohacování slovní zásoby, ale o našem pojímání světa vypovídají hodně. Čeština využívá pro vyjadřování vztahů v jazyce rozvinutý systém pádů a předložek.
Pádový i předložkový systém se neustále mění. Odráží se v něm naše chápání světa. Při setkání si budeme povídat o pronikání předložky S do všech českých 7. pádů, které jí to v češtině dovolí, a o jazykové změně gramatikalizaci, principech analogie, unifikace a o tom, jak na sebe jazyky působí ve společném areálu.
Mgr. Hana Prokšová, Ph.D. (*1986) vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze, kde i nadále působí. Je také vědeckou pracovnicí oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR.
Přednáška představí, jak funguje jazyková poradna Ústavu pro jazyk český, kde veřejnost může konzultovat s odborníky různorodé jazykové dotazy. Ukáže, jak vypadá typický telefonní poradenský rozhovor a veřejně dostupná databáze dotazů. V návaznosti na to pak detailně rozebere autentické nahrávky telefonních rozhovorů mezi tazateli a pracovníky jazykové poradny.
Ti odpoví na otázky, kterých jazykových oblastí se nesouhlasné reakce
tazatelů týkají nejčastěji (= s čím tazatelé nesouhlasí), jakým způsobem tazatelé svůj nesouhlas typicky vyjadřují (= jak nesouhlasí) a jakými
způsoby proti doporučením pracovníků jazykové poradny argumentují (=
proč nesouhlasí). Součástí prezentace budou autentické přepisy i zvukové záznamy relevantních částí vybraných telefonních rozhovorů.
Mgr. Martin Beneš, Ph.D. působí v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, je vedoucím redaktorem časopisu Naše řeč. Zabývá se především široce vymezenou problematikou jazykových norem (norem v jazyce), teoretickými i praktickými otázkami (českého) pravopisu a přístupy k jazyku. Kromě řady odborných studií je i autorem knihy Úvod do teorie jazykové správnosti (2019).
Tzv. diskurzní markery (DM) jsou jedním z typických rysů spontánního mluveného jazyka. Najdeme je v každém jazyce. V angličtině jsou jimi třeba: well, so, oh; v ruštině: да, ну, так; v němčině: ja, achso, jetzt a v češtině: no, jako, tak, prostě, hele. Tato krátká slůvka mají v jazyce mnoho funkcí. Mluvčí jimi zahajují a ukončují své promluvy, jejich prostřednictvím si udržují slovo, nebo slovo předávají druhému.
DM mohou signalizovat opravy, mluvčí jimi
vyjadřují postoje k řečenému (viz třeba přitakávací "hm", jímž dáváme
najevo, že druhému nasloucháme) apod. Zajímavými DM jsou také hezitace,
tedy zvuky v češtině realizované jako středová samohláska [ə], u nichž
rovněž můžeme určit mnoho různých funkcí.
Některé DM se užívají pouze v
určité části České republiky, např. DM „jak kdyby“ (ten výzkum jak kdyby teprve začíná) se typicky užívá na Moravě a ve Slezsku, DM „viď“ zase v Čechách (byli jste viď zvyklí že...). V přednášce si některé DM a
jejich funkce představíme na ukázkách z nahrávek spontánních rozhovorů.
Mgr. Lucie Jílková, Ph.D. (*1972) pracuje v oddělení stylistiky a sociolingvistiky Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obory obecná lingvistika, fonetika a maďarská filologie. Doktorské studium absolvovala tamtéž. Věnuje se stylistice, fonetice a elektronické komunikaci. V nedávné době autorsky přispěla do monografií Stylistika mluvené a psané češtiny a Syntax mluvené češtiny.
Objevit nové frazémy v češtině je těžší než objevit jednotlivá slova. Tato spojení jsou nenápadnější, méně častá, zpočátku se tváří jako nahodilá spojení více slov. A hlavně si dlouho nemůžeme být jisti, že se skutečně frazémy stanou, tedy že je Češi budou používat a budou jim rozumět. Přednáška se zaměří na to, jakými cestami se dnes do češtiny tyto víceslovné jednotky dostávají, a pokusí se ukázat i některé „vítěze“, kteří v současné češtině zůstávají. Spolu s posluchači se zamyslíme i nad tím, proč se jim to podařilo.
PhDr. Marie Kopřivová, Ph.D. (*1972) vystudovala češtinu a historii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorské studium korpusové lingvistiky absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v sekci mluvených korpusů v Ústavu Českého národního korpusu FF UK. Odborně se věnuje především české frazeologii, frazeografii a korpusovému zpracování mluveného jazyka; v těchto oblastech vede speciální kurzy na FF UK. Dále se zabývá lexikologií a korpusovou lingvistikou.
Někdy se zdá, že to, co na češtině její uživatele a uživatelky zajímá nejvíc, jsou chyby. Jazyková chyba je chápána jako prohřešek, jako znak nedostatečnosti pisatele a její odhalení dává dotyčnému právo pisatele kritizovat a soudit.
Většinou si potrpíme na chyby pravopisné, a to v rozporu s tím, co je na jazyce a komunikaci skutečně to zásadní. V přednášce se zaměřím na současnou podobu popularizace češtiny a lingvistiky, na fenomén pravopisné chyby a postoje mluvčích k chybování cizímu i vlastnímu. Využiju rovněž unikátní data z rozsáhlého dotazníkového testování, které proběhlo na konci jara 2020 v rámci mého semináře vedeného na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.
Mgr. Hana Prokšová, Ph.D. (*1986) vystudovala český jazyk a literaturu a estetiku na Filozofické fakultě UK, v doktorském studiu tamtéž se věnovala předložkovým vazbám. Devět let pracovala v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český, nadále působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, je revizorkou státních maturit i přijímacích zkoušek. Zajímá se především o syntax, jazykovou změnu, didaktiku češtiny a český znakový jazyk.
Citoslovce jsou slovním druhem, který stojí trochu stranou pozornosti lajků i lingvistů. Jedná se přitom o velmi dynamický slovní druh (přejímání z cizích jazyků, zastarávání, jazyková módnost). Citoslovce jako slova, která zpravidla vyjadřují emoce nebo zachycují zvuky, jsou typická pro mluvený jazyk.
V příspěvku se proto zaměříme na vztah mluvného a psaného jazyka i na specifika, která přináší čeština na internetu. K
citoslovcím přistoupíme z pohledu lexikografů, kteří se musejí potýkat
se zpracováním slov, která jsou často variantní (auvajs, auvejs,
jauvajs) a jejichž významy jsou někdy těžko popsatelné. Naznačíme i
úskalí při překladu z jiných jazyků.
Mgr. Barbora Štěpánková, Ph.D. (*1977) vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. Je vědeckou pracovnicí Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Věnuje se morfologii a lexikografii se zaměřením na neohebné slovní druhy.
V současné pandemické situaci je nápadný zejména prudký nárůst tzv.
koronaslov, která jsou nezřídka expresivní, vynalézavá, neuzuální,
humorná. V ústavní neologické databázi Neomat (neologismy.cz) nebo v
otevřeném slovníku Čeština 2.0 (cestina20.cz) jsou jich dokladovány již
stovky.
Týkají se mj. označení viru a nemoci (koronáč, kovídek),
ochranných pomůcek (roušičky, rouškomat), práce a školy z domova
(covideokonference, škola v pyžamu) či dětí zplozených/narozených za
pandemie (koroňátko, koroniálové). Zásadním předpokladem pro začlenění
nově utvořeného slova do lexikonu je přetrvání jevu, který pojmenovává.
Naprostá většina aktuálních jazykových novinek tak patrně bude brzy
plnit jen funkci kroniky doby.
Přednáška se věnovala soudobým
proměnám slovní zásoby češtiny (vedle zmíněného také novým výrazům,
které reagovaly na povodně 21. století nebo na klimatický aktivismus),
její součástí byl neologický kvíz a závěrečná diskuse.
Česká centra organizují popularizační přednášky našich předních bohemistů s cílem podporovat studium češtiny v zahran...
Ústav pro jazyk český AV ČR, Ústav pro českou literaturu AV ČR, Ústav českého národního korpusu, Ústav formální a aplikované lingvistiky, Univerzita Karlova, Univerzita Palackého, Masarykova univerzita.