České centrum Kyjev pracuje dál - rozhovor s Radkou Rubilinou

Nesnadný čas. České centrum Kyjev aktuálně pracuje z ČR?  

Je tomu tak. Během prvního měsíce od začátku války jsme zvládli několik zásadních úkolů, které reagovaly na potřeby a možnosti našich ukrajinských kolegů a kolegyň. Šlo především o rychlou evakuaci těch, kdo se rozhodli odjet z Ukrajiny, řešíme finanční zabezpečení všech našich pracovníků – jak na Ukrajině, tak i evakuovaných kolegů do České republiky. Na pořadu dne je rovněž širší, střednědobá pomoc pro prchající umělce a umělkyně, tzv. umělecké rezidence v ČR. 

Co to znamená?  

Cílenou, individuální podporu ukrajinských uprchlíků spojených s kulturou. Pomáháme jejich propojení s českými kolegy tak, aby byli schopni najít práci ve svém oboru.  Na první tři měsíce získávají od ČC stipendium. Dlouhodobou pomoc jsme pojali jako podporu  nově příchozích při jejich integraci do české společnosti. Nabízíme jim integrační jazykové kurzy, v nichž se seznámí s dvaceti modelovými životními situacemi.  

Co bylo na přesunu „do pražského exilu“ nejtěžší?  

Zachovat chladnou hlavu.  

V čem teď spatřuješ priority pro další směřování?  

Intenzivně hledám fondy a nadace, které by chtěly individuálně a adresně podporovat umělce a umělkyně, kteří zůstali na Ukrajině. Většina z nich přišla o všechny pravidelné příjmy, galerie jsou zavřené, mnozí z nich působí jako dobrovolníci v uprchlických centrech ve Lvově, Užhorodu, Černovicích... Nutně potřebují alespoň základní finanční podporu. ČC mají seznamy umělců, se nimiž jsme spolupracovali. Dokážeme k nim dostat peníze na Ukrajinu, ale chybí nám fondy. 

Jaká je vůbec situace umělců na Ukrajině? 

Hodně mužů odešlo bojovat, přímo do armády nebo do domobrany. Ti, kdo nechtěli či nemohou bojovat, často pracují jako dobrovolníci. Na Ukrajině je bohužel stále poměrně rozšířený zvyk, že auta řídí muži, nikoli ženy. Umělci proto převážejí humanitární pomoc, osoby a všechno, co je třeba odvézt takříkajíc odněkud někam. Ale umělkyně také nezahálejí. Vznikají u nich spontánní shromaždiště, kde mohou běženci přespávat. Všechny, které znám, jsou napojeny na distribuci humanitární pomoci. Spolu s ostatními nastupují na služby a „šichty“ v rámci pomoci běžencům z východní a centrální části Ukrajiny. Vznikají také nová díla. Dokumentaristé se snaží točit, fotografové riskují život, aby se svět dozvěděl, jak to na Ukrajině doopravdy vypadá. Bohužel právě před několika dny jeden dvaadvacetiletý fotograf přišel při výkonu své práce o život. Hodně výtvarníků teď kreslí. Pracují s dostupným materiálem, publikují svá díla na sociálních sítích.  

Tvůj rozhovor v Českém rozhlase vzbudil všeobecný zájem. Přiblížíš ho?  

Krátce po začátku války jsem v pořadu na Vltavě mluvila o tom, jak se nám podařilo vytvořit systém pomoci utečencům v ČR. Prioritou je nerozmělňovat úsilí do mnoha různých aktivit, soustředit se na to, co jako kulturní institut dokážeme – v tom pak dál pokračovat. V našem případě jde tedy o rychlé spuštění rezidencí pro ukrajinské umělce a metodicky dobře propracované integrační jazykové kurzy. S první stipendistkou jsme začali pracovat 28. února, tedy 4 dny po začátku války. Pilotní jazykové kurzy se otevřely 21.3. V rozhovoru na Vltavě také zaznělo, že středně- a dlouhodobá pomoc musí být systematická a adresná. A to je sdělení, které u mnoha organizací rezonovalo.  

Kdybys měla uplynulé období zhodnotit třemi větami…  

Poprvé jsem si prožila životní situaci, kdy to, co jsem dlouho budovala, se mi během pár hodin zhroutilo jako dům z karet. Jediné, co se naopak upevnilo, byly vazby mezi lidmi – především mezi kolegy na Ukrajině i tady, v Čechách. Pokud se podařilo něco nového vytvořit (jsem přesvědčena, že se tak stalo), pak to vyrostlo z pevného podloží důvěry a vzájemného respektu. 

Prostřednictvím médií sledujeme válku na Ukrajině prakticky v reálném čase a s velkým respektem vnímáme zprávy o nezlomném hrdinství Ukrajiny čelit ruské agresi. Jsme s vámi!