ROZHOVOR s bývalým ředitelem Českého centra Madrid Stanislavem Škodou

Na slovíčko s…

Stanislav Škoda, bývalý ředitel Českého centra Madrid

Stanislavovým mottem jsou slova Sv. Augustina:  „Kdo chce druhé zapalovat, musí nejdříve sám hořet.“ Zní to možná trochu pateticky. „Slovo „patético“ má ve španělštině dokonce ještě horší význam než v češtině, znamená mimo jiné i „trapný“. Tak jako tak si ale myslím, že absolutní osobní zaujetí je pro práci v Českém centru zcela nezbytné, a čím víc tím lépe. Partneři, ať už z Čech nebo ze Španělska, musejí vidět, že to myslíš smrtelně vážně, že tomu zcela věříš a víš, co děláš…“ říká na úvod našeho rozhovoru. 

Do Českých center nastoupil v roce 2014 a od ledna 2015 řídil České centrum Madrid. Předtím pracoval jako šéfredaktor nakladatelství Paseka a externě spolupracoval s Českou televizí jako tvůrce cestopisných pořadů, Českým rozhlasem a několika tištěnými i webovými médii, kam psal zejména o španělské a latinskoamerické kultuře a politice.

Česká televize, Český rozhlas, nakladatelství, to je fantastická profesní stopa.  
Práce v kulturní diplomacii však možná představuje trochu nový rozměr… 

České centrum Madrid v době mého nástupu fungovalo velice dobře a rozhodně bylo na čem stavět. Hned na začátku se podařilo rozjet spolupráci s festivalem animovaného filmu a videoher Animayo a v Las Palmas uvést fenomenální filmařku Michaelu Pavlátovou a showmana Alexe Dowise. Díky Animayu jsme postupem času představili v Las Palmas, v Madridu a Barceloně nejen další tvůrce animovaných filmů (Galina Miklínová, Aneta Žabková), ale skoro všechna relevantní česká studia v oboru PC her. Také přehlídka filmů Jiřího Menzela v Barceloně v březnu 2015, který se pak za námi do Španělska do svého odchodu několikrát vrátil, byla mimořádně úspěšná. Následně jsme začali s Ivetou Gonzálezovou a Danielem Ordóñezem budovat “na zelené louce” program v oblasti vědy, výzkumu a inovací. 

VAVAI, silný trend, který nabral na síle v posledních letech. Dokázal jsi vtáhnout do hry silné hráče… 

Díky dobrému startu jsme dosáhli velmi slušných výsledků zejména ve spolupráci s jednotlivými španělskými instituty IMDEA, ale i veletrhy v oboru chemie, farmacie a vodohospodářství. Vždy jsme se ale drželi vědeckého a výzkumného zaměření, zejména z přesvědčení, že vědecké instituce nemají na rozdíl od podnikatelů nikoho, kdo by jim pomáhal prosadit se v zahraničí. 

Těžiště vaší práce ale zůstalo v prezentaci umění a české kultury. Jaké akce považuješ ze svého pohledu na nejúspěšnější?  

Dobrá otázka. Asi takové, které jsme buď sami iniciovali a dotáhli s partnery do konce, nebo na nich intenzivně spolupracovali, byly výstavy prací malířů Jiřího Sozanského a Jaroslava Róny, grafického designu Psychodelia (s více než pětadvaceti tisíci platících návštěvníků), Orbis Pictus Petra Nikla nebo celá řada fotografických výstav za pomoci zkušené kurátorky a fotografky Dany Kyndrové, nebo ve spolupráci s první dámou české fotky Markétou Luskačovou. 

Zastáváš názor, že česká kultura stojí na třech pilířích. Na jakých?  

Ano, je tomu opravdu tak. Tři pilíře, které vycházejí z kultury spojené s českým jazykem a prostředím, kultury německojazyčné a kultury židovské. V této linii jsme připravili jsme celou řadu akcí, které představily španělskému publiku i NAŠE židovské a německy hovořící umělce. Akcí s největším mediálním pokrytím většiny místních relevantních médií a s článkem v NY Times byla premiéra opery Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistra v Královském divadle v Madridu, kterou uvedla přeživší holokaustu, naprosto skvělá Dagmar Lieblová, která sama zpívala ve sboru, když operu uváděli v terezínském ghettu.  

Tvou zásluhou se téma „Česko a kultura země“ dostalo i daleko za hranice samotného Španělska. Jak moc a – kam až?  

V rámci expanze na jiná území jsme zorganizovali desítky akcí v Latinské Americe a Portugalsku. Zajistili jsme, že ČR byla hlavním hostem filmového festivalu v mexickém Guanajuatu, postavili jsme knižní stánek na druhém největším veletrhu v Guadalajaře, zorganizovali na dálku výstavy, čtení, projekce a koncerty. 

Věnovali jste se i dalším silným českým disciplínám?  
Samozřejmě! V epicentru naší pozornosti bylo například umělecké sklo, loutky a taneční divadlo. Mimořádně úspěšná byla naše spolupráce s divadlem bratrů Petra a Matěje Formanových, kteří vyprodali v Madridu deset představení. Pravidelně jsme se účastnili knižního veletrhu Liber a troufl bych si říct, že většina českých titulů, které dnes vycházejí španělsky, jsou vydávány právě kvůli naší dlouhodobé práci s nakladateli.  

Z čeho máš největší radost? 

Z toho, že se nám podařilo dotáhnout úspěšně do konce většinu jednotlivých akcí projektu „The Czech Republic: Country for the Future“, neboli české kulturní sezóny ve Španělsku, do které (bohužel) vtrhl ničivý Covid. Musím konstatovat, že až na výjimky se podařilo s větším nebo menším omezením nebo zpožděním realizovat program skoro v původní podobě. Uskutečnily se live intervence Jaroslava Vargy a architektonického studia Kogaa, výstavy Miroslava Šaška, Jaroslava Róny, Jana Kalába, Jitky Růžičkové, koncert Bennewitzova kvarteta, vystoupení loutkového souboru Karromato. Některé, ale byla jich menšina, se podařilo převést do online prostředí, a jen pár jsme museli zrušit. 

Závěr jedné mise představuje start nové etapy. Kdybys měl ve třech větách vyjádřit svůj pocit, o čem by to bylo? 

Pocit na tři věty? Poděkování. Děkuji všem kolegům v Českém centrum Madrid, zejména Ivetě Gonzálezové, všem milým kolegyním a kolegům na ústředí Českých center, kolegům – ředitelům působícím v Českých centrech v zahraničí. Děkuji Zastupitelskému úřadu Madrid, především paní velvyslankyni Kateřině Lukešové a panu velvyslanci Ivanu Jančárkovi a všem, kdo přispěli k našemu snad dobrému dílu. V neposlední řadě však přeji hodně úspěchů Janě Polívkové, nové ředitelce ČC Madrid.  

Díky za rozhovor a především za tvou senzační práci, obětavost, osobní nasazení a nezlomnou kolegialitu. Ať se ti vše daří! 

• Ptala se Petra Jungwirthová

Fotografie z působení Stanislava Škody v Českém centru Madrid