Rozhovor s Pavlou Hubálkovou: O popularizaci vědy, českých úspěších a inspiraci pro zahraniční publikum

Česká centra jako institut veřejné diplomacie mají za cíl představovat to nejlepší z Česka od umění a designu přes technologické inovace až po špičkovou vědu. Komunikace vědeckých úspěchů směrem k zahraničnímu publiku je však náročná disciplína, která vyžaduje nejen odborné znalosti, ale i cit pro kontext a místní publikum. Právě proto jsme na jaře tohoto roku navázali spolupráci s Pavlou Hubálkovou, abychom mohli vytvářet program, který českou vědu představí světu srozumitelně, atraktivně a s respektem k jejímu významu.

O komunikaci vědy

Jaké jsou podle vás největší slabiny a úskalí v komunikaci vědeckých témat směrem k veřejnosti?

Současné vědecké poznání může být na první pohled složité a komplexní – pro pochopení je potřeba vynaložit trochu úsilí, času a znát kontext. A to dnes, v době zahlcení informacemi a rychlého technologického rozvoje, kdy vám znalosti ze školy dávno nestačí, není vůbec jednoduché.

Pro samotné vědce a vědkyně je nejobtížnější najít správnou míru zjednodušení – jsou do svého tématu ponořeni mnoho let a často si vůbec neuvědomují, že ostatní lidé neví, co je to mitochondrie. Také  je pro ně někdy velkou výzvou neříct vše do nejmenších detailů, hledat vhodná přirovnání a vysvětlovat kontext.
U veřejnosti je pak častý problém, že si už předem myslí, že tomu neporozumí, že to bude nudné a těžké a nedají tomu ani šanci.

Proč je důležité, aby se o vědě mluvilo srozumitelně a přístupně?

Věda je všude kolem nás. A pokud nejsou výsledky dobře komunikované, zůstávají nedokončené –bez šance, že najdou využití. V dnešním rychle se měnícím světě potřebujeme propojovat jednotlivé vědecké obory, edukovat o nejnovějších technologiích a tím předcházet dezinformacím, ale například i propojovat svět vědy a byznysu. A nic z toho nejde bez kvalitní komunikace vědy. 

A jaká témata se dají široké veřejnosti dobře komunikovat?

Já s oblibou říkám, že komunikovat se dá jakékoliv téma – jen někdy to stojí trochu více přemýšlení a hledání vhodných způsobů. Mezi veřejností jsou ale určitě nejoblíbenější témata týkající se zdraví, zvířat nebo vesmíru. 

Jakým způsobem lze při popularizaci vědy využít jiné obory, které mají ke komunikaci s veřejností blíže jako např. oblast umělecká a kreativní?

Spojení vědy a umění, ale třeba i marketingu a psychologie, jsou směry, které mě aktuálně velmi zajímají. Baví mě hledat souvislosti a kreativní nápady, jak propojovat zdánlivě nesouvisející světy jako je věda a umění. Přitom toho mají tolik společného. Potvrzuje to i fakt, že pro mnoho vědců a vědkyň je umění nedílnou součástí života – ať už, že umění volnočasově vyhledávají, ale i sami aktivně tvoří. 

O formátech a nástrojích

Které formáty se vám osobně osvědčily při popularizaci vědy – podcasty, videa, články, přednášky, nebo třeba vědecké show?

Já jsem začínala jako píšící novinářka, postupně jsem si k tomu začala přidávat i veřejná vystoupení, podcasty nebo videa. A myslím, že všechny formáty komunikace vědy mají své místo, protože každý má jiné preference a díky pestrosti formátů dokážeme dostat vědu skutečně ke všem zájemcům.

Hodně se mi líbí „nenápadná popularizace vědy“, kdy se věda dostává do běžného života, do témat, která řešíme a na místa, kam lidé chodí primárně za jiným účelem. Geniálně to dělá například festival Colours of Ostrava, kam lidé jezdí za hudebními hvězdami, ale díky tomu, že tam je  vědecká stage Big Bang, tak se věda během pár dní dostane k tisícům lidí, kteří by na přednášku o černých dírách nebo jaderné fyzice asi jen tak nepřišli.

Jakou roli hrají sociální sítě v šíření vědeckých informací?

Pro mnoho lidí jsou sociální sítě odrazem reality, takže věda by tam rozhodně měla být. Ale věda na sítích musí být „cool“, protože je to jedna velká soutěž o pozornost. Konkurence je obrovská – soutěžíte s roztomilými koťátky, food influencerkami nebo fotkami z dovolených svých přátel.  

Zároveň tvořit dobré příspěvky stojí mnoho času a úsilí, je nereálné chtít, aby každý vědec nebo vědkyně byli sami aktivní. Proto jim vždy na workshopech radím, že pokud nechtějí mít vlastní účty, mohou využívat účty svých institucí nebo třeba vědeckých komunikátorů, kam pak jednou za čas dodávají obsah.

O české vědě a jejím obrazu

Jak jsme na tom podle vás se znalostmi o české vědě? Jsou Češi hrdí na své vědecké úspěchy?

Bohužel jsme obecně asi stále více hrdí na hokejisty a pivo. Přitom máme tolik úžasných vědců a vědkyň! Mrzí mě, když se v mezinárodním prostředí stále zmiňuje jen Otto Wichterle nebo Jaroslav Heyrovský. Jsou to velikání, ale i současní čeští vědci a vědkyně mají za sebou mnoho skvělých úspěchů i praktických vynálezů. A i v zahraničí máme mnoho významných vědeckých osobností, které působí na těch nejprestižnějších institucích a v Česku je téměř nikdo nezná.

Kde se může laická veřejnost dozvědět o aktuálních objevech a výzkumech?

Ráda doporučuji práci vědecké redakce České televize – denně dodávají vědecký pohled do mnoha pořadů napříč vysíláním, mají skvělý web a například pořad Hyde Park Civilizace – hodinový pořad o vědě bez reklam vysílaný v sobotu večer – je světovým unikátem. 

Úspěchy českých vědců a vědkyň také pravidelně mapuji na sociálních sítích a to nejzajímavější vybírám do svého newsletteru Píšu o vědě.

Co považujete za největší český vědecký úspěch posledních let?

To je velmi těžká otázka. Kdybychom na ni chtěli odpovědět „vědecky“, museli bychom si nejdříve definovat, co to znamená „úspěch“ – zda jde o kvalitu časopisu, počet zachráněných životů nebo třeba největší komerční potenciál. A pak také, co to znamená „český“, protože dnešní věda je většinou mezinárodní.

Ale za největší vědecký úspěch „s českou stopou“ lze považovat objev „genetických nůžek“ CRISPR, za který byla v roce 2020 udělena Nobelova cena za chemii Emmanuelle Charpentier a Jennifer Doudna. Na výzkumu se významně podílel třinecký rodák Martin Jínek, který tehdy působil v laboratoři Jennifer Doudna a právě on tento revoluční objev „udělal rukama“. Kdyby mohla být nobelovka udělena čtveřici, myslím, že by spolu s kolegou Krzysztofem Chylinskim, byli oceněni.

Dále zmíním dětského hematologa Jana Starého, který změnil léčbu leukémií – na počátku jeho kariéry většina dětí zemřela, dnes většina přežije. A díky jeho osobě a proaktivitě je Česko významným hráčem na mezinárodní scéně a neustále vylepšuje léčbu dětí po celém světě.

Máme i obrovské množství skutečně velkých úspěchů na poli základního výzkumu. Například objev, kdy „Č.ští .ědci rozluštili g.nom no.ého pr.oka. A pra.idla g.n.tiky s. budou př.piso.at“. Tato věta na první pohled nedává smysl, stejně jako genom nově popsaného prvoka – přitom perfektně vysvětluje podstatu samotného objevu, který vzbudil velký ohlas mezi vědeckou komunitou a zaujal i lékaře a investory.

Které z těchto úspěchů/témat by podle vás měly být prioritně prezentovány v zahraničí?

Na to je také těžké odpovědět – vždy záleží na dostupném formátu (bude to série příspěvků na sociálních sítích, článků na webu, výstava nebo třeba přednáška?), cílové skupině (mladí nebo třeba noví partneři pro přenos vědeckých výsledků do praxe?) a smyslu sdělení (chceme spíše bavit nebo edukovat?). Obecně je nutné hledat příběhy a zajímavosti a ty pak prezentovat atraktivní a ideálně interaktivní formou.

Ale zmíním téma vesmíru, které je z komunikačního hlediska naprosto geniální – nabízí tolik možných formátů, úhlů pohledu a propojení. V Praze navíc máme po rekonstrukci nejmodernější planetárium na světě, běží projekt Česká cesta do vesmíru, máme skvělé startupy a vědecké týmy, které hrají důležitou roli ve vesmírných misích. Vesmír také úžasně propojuje na první pohled nesouvisející obory jako je například sociologie, právo nebo umění. 

O ženách ve vědě

V rámci svých aktivit se intenzivně věnujete práci vědkyň. Proč?

Protože ženy ve vědě to mají i historicky složitější, dlouho byly přehlížené, potýkají se s řadou překážek a stále jich je na vyšších vědeckých pozicích méně. Možná i díky osobní vědecké zkušenosti mi dává smysl zviditelňovat jejich práci, upozorňovat na překážky a ukazovat, že vědecká kariéra má mnoho možností i startovních pozic, což může být skvělou inspirací pro mladé.

Já jsem vyrůstala na malé vesnici ještě předtím než byl internet běžnou součástí života a první živou vědkyni nebo vědce jsem viděla asi až na vysoké škole. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že i já bych mohla být vědkyní.

Mění se podle vás situace – a pokud ano, co tomu pomáhá?

Situace se určitě zlepšuje – už je to téma, o kterém se mluví. Upozorňuje se na nerovnosti, existují speciální podpůrné či vzdělávací programy, vědkyně se dostávají do veřejného povědomí a třeba i na titulky časopisů.  Také 11. února slavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě.

Ale stále panuje řada stereotypů nebo překážek – potřebujeme více žen ve vědě, ale také proaktivních mužů, kteří se zajímají o potřeby žen a tlumočí jejich perspektivy v situacích, kdy ženy „nesedí u rozhodovacího stolu“.

Osobní rovina

Co vás na komunikaci vědy nejvíce baví?

Nejvíce mě baví pestrost a že se každý den dozvídám něco nového. Také mě moc baví, že si mohu povídat s těmi nejchytřejšími lidmi na světě, kteří jsou většinou neuvěřitelně milí a v pohodě.

Máte nějaký osobní cíl nebo sen, kterého byste chtěla v oblasti vědy nebo její popularizace dosáhnout?

Moc bych si přála, aby skutečně všichni vnímali, že věda je všude kolem nás, že může být srozumitelná a že je nesmírně užitečná. Jen díky vědě tu máme internet, nové léky nebo třeba poznatky, jak se lépe učit cizí jazyky. A také, že věda je plná zajímavostí – věděli jste, že kůň umí spát ve stoje?