ARAS ve spolupráci s Českými centry, Českým centrem Budapešť a kulturním a uměleckým centrem METTRIN zahájila pilotní rezidenční program pro filmové tvůrce. První rezidentkou se stala režisérka a scenáristka Tereza Vejvodová se svým filmovým projektem FLORA, který se zabývá otázkami identity v současném světě, vztahem člověka k přírodě a hledáním bezpečí. Rezidenční program proběhl v dubnu a květnu 2026 v Maďarsku, v centru METTRIN.
Na rezidenci jsem přijela s připravovaným scénářem k filmu Flora, adaptací stejnojmenné knihy mého oblíbeného autora a básníka Jonáše Zbořila. Příběh se odehrává v současnosti, přestože v jistých ohledech působí jako dystopie, a sleduje mladý pár procházející krizí vztahu. Oba stojí na zásadní životní křižovatce – přemýšlejí o budoucnosti, o možnosti mít děti, ale zároveň čelí narůstajícím pocitům nejistoty spojeným se stavem světa a otázkou bezpečí budoucnosti vůbec. Ve snaze znovu se propojit odjíždějí na čas do přírody, kde narazí na hybridní bytost jménem Flora.
Ta začne fungovat téměř jako simulace jejich možné budoucnosti a zároveň je nutí konfrontovat vlastní minulost i potlačené vzpomínky.
Moje dny během rezidence postupně získaly velmi konkrétní rytmus. Ráno jsem začínala procházkou kolem jezera, abych si „zahřála hlavu“, a poté jsem se zavírala do konferenční místnosti s názvem Jazz I., kterou mi hotel laskavě poskytl pro práci. Trávila jsem tam hodiny improvizováním dialogů hlavních postav a mluvením jejich hlasy nahlas - byla jsem vlastně ráda, že mě při tom nikdo neslyší.
První dny byly především o aklimatizaci a hledání způsobu práce, který by mi umožnil plně se soustředit. Přemýšlela jsem nad strukturou příběhu: v jakém poměru jsou v něm narativní a observační části, jak by fungoval, kdyby byl symfonií, jaké plochy a rytmy se v něm střídají a jak se jednotlivé motivy prolínají.
Protože se můj film dotýká určitého neviditelného dialogu člověka s přírodou – člověka, který stále považuje svá dramata za centrum světa, a přírody, která jej trpělivě pozoruje v jeho částečné slepotě – trávila jsem hodně času také venku v okolní krajině a snažila se naslouchat něčemu, co mi v běžném městském životě spíše uniká.
Celý film je koncipován v tlumeném spektru zelených a modrých odstínů, které byly v místní krajině přítomné téměř všude. Přemýšlela jsem nad jejich vzájemným poměrem, nad neverbálními spojeními mezi pohybem větru v listech a následnými jím vytvořenými vzorci na hladině jezera. Když se člověk na podobné věci opravdu soustředí, začne mít pocit, že pozoruje kulturu samu o sobě - něco na způsob hudby nebo filmu. Něco, co už dávno existuje a co lidské umění pouze napodobuje.
Právě proto pro mě bylo důležité pracovat v prostředí, kde jsem mohla intenzivně vnímat vztahy mezi jednotlivými přírodními prvky - vítr, vodu, listí, světlo. Měla jsem pocit, že všechno na sebe navzájem reaguje. Zamilovala jsem si místní vrby i břízy a znovu jsem si potvrdila, jak zásadní vliv má prostředí, ve kterém autorstvo pracuje, na výsledný text. Myslím, že každý by měl alespoň někdy dostat možnost tvořit v podobně soustředěných podmínkách, protože právě tato kvalita koncentrace a citlivosti se nakonec propisuje i do výsledného filmu.
Během pobytu se začala konkrétněji formovat i podoba hybridní bytosti Flory. Při procházkách kolem okolních chat a opuštěných míst jsem nacházela staré kabely z nefunkčního elektrického vedení, které se postupně snažily splývat s krajinou - nebo možná krajina s nimi. Toto napětí mezi organickým a technickým je ostatně jedním z hlavních motivů filmu. Napadlo mě tehdy, že by tělo Flory mohlo vzdáleně připomínat srdce. Bytost totiž nalezne hlavní hrdinka, žena pochybující o budoucnosti světa a o tom, zda do něj přivádět děti. Metaforicky mi tato představa otevřela mnoho dalších emocionálních významů, které jsem potřebovala alespoň intuitivně probudit a které budu dále rozvíjet společně s výtvarníkem filmu.
Velkou část práce během rezidence zabralo improvizování a zápis dialogů mezi oběma hlavními postavami. Jelikož jsou do jisté míry obě součástí mě samotné, snažila jsem se skrze ně formulovat otázky, které ve mně dlouhodobě setrvávají nezodpovězené - co člověka odděluje od něj samotného, čeho se bojí a jak můžou nepojmenované strachy postupně rozdělit vztah mezi dvěma lidmi.
Nešlo přitom o hledání jednoznačných odpovědí. Spíše jsem si uvědomovala, že samotné společné setrvání v pochybnosti může být formou blízkosti. Bez obviňování, bez snahy vše rychle vyřešit nebo překrýt unáhlenou akcí. Dialogy se často točily kolem otázek jako: „Proč jsme vlastně spolu?“, „Co jsme si nikdy neřekli o našem dětství?“ nebo „Jakým rodičem si myslíš, že v tomhle světě budeš?“
Během rezidence jsem dokončila základní oblouk příběhu - odkud a kam postavy směřují, proč, jaké emoce chci v jednotlivých částech filmu vyvolávat a jak je dále vrstvit a podporovat. Zároveň jsem si pojmenovala oblasti, které ještě potřebují hlubší rešerši, zejména témata spojená s biologicko-digitálním konfliktem a profesemi obou hlavních postav.
Důležitou součástí práce bylo také vracení se ke vzpomínkám na vlastní dospívání. Především k pocitu chaotičnosti a nejistoty, který člověku znemožňuje cítit se ve světě bezpečně. Vzpomínala jsem na zahrádkářskou oblast, kam jsem chodívala s babičkou a která je také dějištěm příběhu – na tapety, skleničky, sezónní proměny vegetace, období mrazů a dešťů, kdy už prostor přestával být obyvatelný. Z těchto vzpomínek jsem si začala vytvářet vizuální podklady pro jednotlivé scény filmu.
K tomuto tematickému ponoru mi výrazně pomohl také multimediální koncert Luciana Bana Transylvanian Songs, který skrze hudbu v kombinaci s dobovými fotografiemi folklórních hudebníků pořízené Bélou Bartókem působil téměř jako rekonstrukce kolektivní paměti. Koncert proběhl v kulturním centru Mettrin hned naproti hotelu, kde jsem byla ubytovaná.
Díky podpoře Českého centra jsem také mohla na jeden den navštívit Budapešť, kde právě probíhaly rozsáhlé oslavy spojené s inaugurací nové vlády po šestnácti letech, což podle všeho znamená posun k demokratičtějšímu směřování země. I tato zkušenost se zvláštním způsobem propojila s tématy mého filmu – s otázkou, zda se i zdánlivě neřešitelné společenské problémy mohou měnit skrze solidaritu a společné úsilí lidí. Přestože se můj film vztahuje především k environmentální krizi, tato zkušenost do něj vnesla určitou novou vrstvu naděje, kterou se mi doufám podaří i přenést do jeho vyústění.
Na závěr bych ráda zmínila i důležitost podobných rezidenčních pobytů pro samotný vznik autorské tvorby. Je poměrně vzácné dostat takovou podporu už v tak rané fázi vývoje projektu – ve chvíli, kdy autor teprve hledá tvar svého tématu a snaží se porozumět vlastním intuicím, jádru celého počínaní. Často přitom existuje očekávání, že člověk přijde k námětu už s hotovým a přesně formulovaným konceptem, ale právě filmový vývoj v tak rané fázi je mimořádně komplexní proces, který potřebuje čas, prostor a možnost soustředěné práce, protože na něj dominovým efektem navazují všechny další složky dosti nákladné výroby. Jsem za tuto zkušenost opravdu vděčná. Mám pocit, že práce, kterou jsem zde udělala, tvoří samotný základ filmu a že z tohoto pobytu budu čerpat inspiraci ještě mnoho dalších let.
