České centrum v Budapešti ve spolupráci s literárním festivalem Knižní lázně a platformou Zsolnay Negyed zaštítilo rezidenční pobyt pro básníka Sufiana Mussalema v Pécsi. Básník zde pobýval od 12. do 26. září. Před příjezdem na místo rezidence pobytu strávil pár dní v Budapešti.
Sufian Massalem je spisovatel a spoluorganizátor literárních a kulturních akcí. V roce 2024 vydal knihu Možnosti přehlíženého. Mimo svou autorskou tvorbu studuje práva na Univerzitě Karlově a současně navštěvuje obor blízkovýchodních studií na FF UK.
V rámci svého pobytu se hlavními tématy rezidence stalo pojetí smrti, naléhavost a koncept mučednictví.
S tématem smrti pracuje dle svých slov odlišně než dosavadní autoři. Podle Sufiana česká poezie zpracovává téma smrti přímočaře, byť hluboce, citlivě a osobně. Většina sbírek tak začíná smrtí blízkého a dále sleduje lyrický subjekt, který se v průběhu sbírky snaží vyrovnat se ztráto. Sufian si proto pokládá otázku: Co kdyby se smrt stala gradací, crescendem a nakonec i cílem? Po příjezdu do Pécse začal básník pracovat i s pocitem naléhavosti, který v něm vyvolávaly procházky po Pécsi a místní architektura.
Přivlastnit si něco okrajového či domněle vyřazeného z českého jazyka je dle básníka účelem poezii. Právě takto pracuje s konceptem mučednictví, jemuž dává nový význam a rozměr. Dochází ke zjištění, že mučednictví jako takové česká poezie ani literatura téměř nezpracovaly. V jeho pojetí se mučedníky stávají mimo jiné i ti, kteří pracují mnohahodinové směny, aby se jejich blízcí měli lépe než oni sami. Dále pak ti, kteří zůstali ve svých městech a vesnicích, když ostatní odešli. V neposlední řadě vidí jako mučedníky i rodiče, jenž obětují část života, aby mohl vzniknout život jiný.
Rezidence Sufianovi napomohla více pracovat na provázanosti a návaznosti celého cyklu. Poslední den svého pobytu věnoval procházce po městě, která vyústila k jeho odjezdu, z něhož vznikla báseň 29.
29
křečové žíly potrubí obepínají usínající město
uléhám na jeho pravém rameni
sedimenty čtvrtí se vrství na sebe
zavřenými víčky prosvítá druhé slunce
jemné žilky v popředí tvoří slepou mapu
ukaž mi na kterém místě naznačíš hranice
divočiny
srdce šahídů se mihotají lesem jako polárka
nabízejí mi stát se jedním z nich
příroda ke mně nepromlouvá ale najednou
se vše zdá znamením
celý další týden zápasím s horečkou
a všude po těle si nahmatávám
praskliny mezi skutečným a zdánlivým
