Petr Borkovec pro Ukrajinu

POETICKÁ REZIDENCE PETRA BORKOVCE  

“Jak si tě tam mám představit?" píšeš mi na Bukovinu. "Líbili by se ti všichni ti němí bázliví psi na ulicích a v průjezdech", píšu vyhýbavě z Bukoviny. Jednoho z nich, štíhlého s dlouhýma nohama a světlehnědou tvrdou srstí, tady pro tebe stopuju: přes den leží na slunci před kinem, které bývalo synagogou, a na noc se ukládá do květinového záhonu uprostřed náměstí, před bleděmodrou radnicí. Stulený, hlavu dojemně zabořenou hluboko do jiřin přešlých mrazem. Bylo by ti ho líto. Bála by ses tu. To už nepíšu. Asi by ses tu bála. Bydlím hned vedle hlavního bulváru pojmenovaného po jedné spisovatelce. Ten bulvár je pěkný, široký a vydlážděný, z dob, kdy Czernowitz patřil k monarchii; dostane se tu lvovská čokoláda a káva a vídeňská káva a pečené kaštany. Ale je tak slabě osvětlený; po páté, kdy se stmívá, je mezi opravenými fasádami skoro tma, lidé tiše spěchají a není jich tu mnoho. Když zahnu do úzkých uliček, které vedou k mému bytu, octnu se v jiném městě. Tady už je noc a přitom víc lidí než tam nahoře mezi kavárnami; postávají u domů a v podchodech, před obchody, v  nichž se svítí tak slabě, že vypadají jako zavřené. Do domů se vchází z průjezdů a podchodů, které jsou složitě propojené, a v té černé spletité síti je tak živo, kouří tu skupinky starců, zastavují se tu školáci a studenti, posedávají tu ženy s obrovskými naditými taškami. V mém průjezdu je jedna lípa, která se dotýká špinavých oken a zdí, které jsou bez omítky. Často se tu zpívá (deset patnáct lidí a svíčky). Vzadu jsou kontejnery bez poklopů, přeplněné odpadky, u kterých věčně někdo stojí a jí. Dům je vždycky odemčený, na chodbě se nesvítí a v chodbě je naskládaný starý nábytek a někde za ním leží mrtvé zvíře – ten pach je sladký a nesnesitelný. Stojím tu a kouřím celé hodiny, dívám se a občas někomu připaluju; takhle si mě tu nejspíš představuj  

Černovice 2014