Marek Šindelka pro Ukrajinu

"MĚSÍC AUTORSKÉHO ČTENÍ“ 

V souvislosti s Ukrajinou se mi vybaví ze všeho nejdřív tohle: sedíme asi před osmi lety s kamarádem Alexem v takovém příjemném parčíku, pijeme lahvové pivo a posloucháme, jak se poblíž obřího nehezkého monumentu hádá milenecký pár. Sedíme a povídáme si o ukrajinské literatuře. Alex je dnes vynikající spisovatel, ale tenkrát pracoval ještě jako překladatel. V našem apartmánu se s ním vydržet nedalo. Ivan Martin Jirous tam už tři dny vařil boršč. Já ty Ukrajince naučím, jak se to dělá, prohlásil hned první večer (to samé řekl o něco dříve o pití vodky). Když se mě později na milém dýchánku, kde se v kroužku u kávy recitovaly špatné básně jakýchsi místních básníků (toužil jsem slyšet Andruchovyče, Žadana, Tarase Prochaska – a oni na nás vytáhli pohrobky minulého režimu a jejich písně o lučním kvítí), ptali, koho mám z české současné poezie nejradši, musel jsem s vědomím třech posledních Jirousových sbírek přiznat, že jeho. Nebylo to na tom místě lehké – Jirous mezitím opodál házel po těch dobráckých básnících jejich knihami a řval jim do tváře básně Tarase Ševčenka, aby jim vysvětlil, co považuje za kvalitní poezii. Odvezli nás pak do naší rezidence, s nezbytnou mezizastávkou u "našeho" kiosku, kde Jirous dojatě krmil místní zatoulané kočky. Jakmile se doma usadil na balkoně a zmožen všemi těmi dobrodružstvími začal dřímat, utíkali jsme s Alexem, co nejdál to šlo. Trochu se projít, nadechnout se čerstvého večerního vzduchu. A tak jsme došli až do toho hezkého parku, a tam na lavičce zaposlouchaní do vzdálené milenecké hádky (v hlavě mi bůhví proč zněly Jirousovy verše "nauč se podávat nůž i tágo"), seděli jsme tam jak stěhováci po šichtě, v těžkých rukou těžké lahváče a povídali jsme si dlouho do noci. Doma na plotně mezitím zlověstně bublal boršč. A ten park, jak mi Alex později vysvětlil, se jmenoval Babin Jar. 

Lvov 2017