„Moje tělo je moje“ otevírá diskuzi o body shamingu v zahraničí

Ženské, ale i mužské tělo a jeho vlastní přijetí je téma, se kterým se v našich končinách dlouhá léta nepracovalo. Vaše one-woman-show Sádlo otevřela Pandořinu skříňku. Co Vás vedlo k vytvoření tohoto autorského představení?

Měla jsem potřebu artikulovat téma, které jsem vnímala jako všudypřítomné a zároveň málo diskutované – že mnoho žen nese pocit viny a hanby, protože nenaplňují společenský ideál fyzické krásy. Být hodnocená jako pohledná žena (ale mužů se téma týká taky) je velmi silný imperativ a pocit selhání v tomto směru často intenzivně ovlivňuje naše životy – to nakolik máme pocit, že si zasloužíme dobré zacházení, hezký vztah, úspěch, štěstí. Často se stává, že nás nějaký komentář z okolí zásadně ovlivní na dlouhé roky. Nejednou ho vyslovují ti nejbližší. A my si to pak neseme s sebou jako kletbu, jako sebenenávistnou afirmaci.

Jak říká socioložka Iva Baslarová – ideál je ideálem proto, že je nedosažitelný. Když poprosím na besedě, aby zvedli ruku ti, kdo se ve svém těle cítí dobře a nemusí se potýkat s pochybnostmi stran vzhledu, zvednou ruku vždycky tak 2 až 4 lidi ze sta. Je to plošné téma, vypovídající leccos o systému, v němž žijeme.

Moje osobní téma je samozřejmě to sádlo. Je to něco, s čím se potýkám od dětství. Zároveň ale vidím, že podobné věci řeší lidé všeho vzhledu. Ostatně i v podcastu Sádlo tyhle pochybnosti a úzkosti prožívají i ty ženy, u kterých to může na první pohled překvapovat – modelka, vrcholová sportovkyně, ženy okolím považované za krásné.

Rozhodně nechci oslavovat nadváhu nebo obezitu. Ale snažím se upozorňovat na fakt, že šikanou, despektem nebo urážkami nikomu nepomůžeme. Naopak mu pravděpodobně přivodíme ještě hlubší problémy.

Jak následně vznikla myšlenka vytvořit z úspěšného podcastu osvětovou kampaň převážně pro mladé lidi?

Bouřlivá debata okolo projektu Sádlo způsobila, že to téma zaznamenalo velké množství lidí. Články se objevily snad ve všech větších médiích od intelektuálnějších jako je Respekt nebo Deník N až po bulvár jako je Blesk nebo komerční radiostanice. Podcast Sádlo překročil 300 000 poslechů, což je vysoké číslo.

Díky tomu mě zasypalo obrovské množství reakcí a já si uvědomila, že opravdu je tady nějaké veliké napětí okolo toho tématu, mnoho neartikulovaných emocí a osobních dramat, takový napjatý balon, který čekal na špendlík, aby explodoval.  

A projekt Moje tělo je moje jsem následně založila z potřeby tu rozjitřenou a neutěšenou situaci nějak měnit k lepšímu.

Moje tělo je moje necílí jen na mladé. Ale je pravda, že první, co jsem chtěla zrealizovat, byly workshopy do škol, protože já sama jsem zažila šikanu jako malá a přišlo mi velmi důležité s dětmi mluvit. Pravidla, která jim přinášíme:

1. Každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá.

2. Za svoje tělo neseme každý zodpovědnost, ale není naší povinností vyhovovat představám jiných lidí.

3. Pravidlo pěti vteřin: Nekomentujme těla druhých lidí. Výjimkou jsou věci, které lze změnit do pěti vteřin – „máš drobek na svetru, mák v zubech“. Pokud se jedná o něco, co do pěti vteřin změnit nelze, tak to nekomentujeme, pokud nejsme tázáni.

Vedle aktivit pro děti ale děláme taky workshopy pro učitele, pro rodiče a další profesní skupiny, zúčastňujeme se veřejných debat, reflektujeme dění ve veřejném prostoru, teď budeme spouštět podcast. V květnu vydáme brožuru Jak mluvit s dětmi o vzhledu těla. Je toho hodně a chodí nám krásné zpětné vazby. Rozhodně to má smysl.

V loňském roce jste se svým projektem navštívila dvě Česká centra – Bukurešť a Káhiru. Každé z nich je úplně jiné. V Rumunsku jste absolvovala debatu na téma body shamingu a s představením Sádlo jste se zúčastnila divadelního festivalu v Piatra Neamt. V Káhiře to byl koncert v rámci Downtown contemporary arts festivalu a následný workshop. Můžete se s námi podělit o zážitky? V čem jste vnímala nejzásadnější rozdíly mezi oběma destinacemi?

Důležité pro mě bylo, to téma všude rezonovalo. Do Rumunska jsem jela s pocitem, že se jedná o relativně podobný region, že to představení bude srozumitelné, což se potvrdilo. U Egypta jsem si ale nebyla jistá. Budou lidi ochotni bavit se na veřejné debatě o tak osobních tématech? Řeší tam vůbec ženy vzhled těla, když chodí mnohem zahalenější?

Ukázalo se ale, že bohužel i tam je to aktuální. Soudě podle sdílení na besedě se ten tlak na ideál krásy dotýká částečně i jiných tělesných aspektů, jako třeba příliš husté a nepoddajné vlasy nebo husté obočí, které není považované za dostatečně „ženské“.

Ale základní pocit je, že je to univerzální téma – téma strachu z vyloučení, z nepřijetí a selhání, protože nejsme „dost“. Hrála jsem představení v prosinci 2023 na festivalu v Burkině Faso a i tam tomu publikum rozumělo.

Letošní rok bude ve znamení Vašeho turné. Téma přijetí vlastního těla se bude diskutovat v Sofii, Soulu, Varšavě a Athénách. V březnu jste zavítala do Budapešti. S čím jste do maďarské metropole zavítala?

Koncem března proběhla v Budapešti vernisáž naší exteriérové výstavy fotografií, kterou zahájila moje kolegyně, vedoucí lektorského týmu Dita Votavová. Na to jsem já navázala představením Sádlo s následnou debatou s publikem.

Na závěr se zeptám. Téma je hodně široké a ještě zcela nevyčerpané. Prozradíte plány do budoucna?

Mám řadu plánů. Některé se týkají projektu Moje tělo je moje – teď připravujeme společně s fotografkou Janou Bergerovou sérii fotografií na téma jizev. Protože když se na těle objeví, pak už s nimi většinou po zbytek života musíme žít.

Dále, jak už jsem zmínila, budeme spouštět podcast Moje tělo je moje, ten budu tvořit společně s dokumentaristkou Martinou Malinovou a chceme přinášet jak silné příběhy, tak i rozhovory s odborníky.

Já mám ještě další aktivity mimo Moje tělo je moje. Nedávno měla v Českém rozhlase premiéru moje druhá podcastová dokusérie nazvaná „Odpustit?“. Ta dokumentuje příběhy lidí, kteří prošli těžkou životní zkušeností a hledají si způsob, jak dál žít s tím, co se stalo.

A v dubnu vyjde na labelu Animal music album Kaleidoscapes souboru Hlaskontrabas Oktet, tedy projektu, který jsem spolu s Petrem Tichým založila a na kterém se podílím jak interpretačně, tak i autorsky.

Složení jsou 4 kontrabasy a 4 hlasy a hrajeme repertoár složený výhradně pro naši atypickou sestavu. Oslovili jsme naše oblíbené hudebníky a skladatele a ti nám zkomponovali krásnou a barevnou hudbu. Máme za sebou letní rezidenci na Islandu a turné tamtéž a minulý týden jsme repertoár představili na koncertech v Praze a v Trutnově – v rámci festivalu Jazzinec. Je to veliká radost. Jen si často říkám, že bych se měla rozhodnout, co z těch všech aktivit chci nejvíc dělat, ale to se mi nějak nedaří.

Děkuji za rozhovor.

Ridina Ahmedová (* 1974)

Zpěvačka, performerka a autorka, má po otci súdánské, po matce české a ruské židovské kořeny. Zpočátku se věnovala jazzu, poté se dlouhodobě zajímala o hlas coby sólový nedoprovázený nástroj. Za sólový projekt Hlasokraj získala ocenění Next wave v kategorii Objev roku. Album HLASkontraBAS bylo nominováno na cenu Anděl 2016 a nyní, v dubnu 2024, vychází na labelu Animal music album Kaleidoscapes v podání Hlakontrabas Oktetu.

Je autorkou a spoluautorkou hudby k několika převážně tanečním a pohybovým představením, z posledních Eymen – Úhel pohledu (Tanec Praha), Kiosek (divadlo Polárka), Silnice číslo 19 (Paměť národa). Podílela se na hudbě k několika filmům. Jako host si zazpívala společnou improvizaci s Bobbym McFerrinem na jeho pražském koncertu.

V lednu 2021 měl na Český rozhlas Wave premiéru dokumentární podcast Sádlo, který se setkal s velkým ohlasem. Za projekt Sádlo získala stříbro na mezinárodním festivalu Prix Bohemia Radio a nominaci na cenu Česká divadelní DNA. V roce 2023 měl na Českém rozhlase premiéru podcast Odpustit?