Rozhovor s kurátorkou Lenkou Lindaurovou

Jak probíhala příprava české expozice na Art Taipei 2024? Co bylo pro vás jako kurátorku největší výzvou?

Do této doby jsem se pohybovala kurátorsky i teoreticky v euroamerické kultuře. Prezentovat české umění v Asii pro mě znamenalo uvažovat jinak, pochopit tamější publikum a výtvarnou scénu. V kontextu Art Taipei jsem pak na místě zjistila, že můj výběr autorů a jejich děl byl správný – měli značnou pozornost publika.

Podle jakých kritérií jste vybírala vystavující umělce? Snažila jste se o konkrétní tematickou linku nebo určitý typ umění?

Jak už jsem naznačila, vybírala jsem na základě svých rešerší a popravdě jsem se zaměřila na „líbivá“ a srozumitelná díla, na třpytky, barvy a velikosti. Samozřejmě zlehčuji, na jménech vybraných umělkyň a umělců je jasné, že jde o ověřené hvězdy. Snažila jsem se o rozmanitost médií, ale největší plánovaný hit výstavy, objekt Jana Kadlece, se nám do Tchaj-peje nepodařilo přepravit kvůli jeho monumentální velikosti.

Jaké reakce publika na české umění vás na ArtTaipei nejvíce překvapily? Lišily se od reakcí, na které jste zvyklá v Evropě?

Vlastně mě nepřekvapily. Diváci reagovali na autora, kterého znali z tchajwanského trhu s uměním a spontánně obdivovali díla, která se jim líbila. Na veletrhy umění chodí lidé poučení, znalci, sběratelé a jejich zájem plyne z opravdového vztahu k umění. V Evropě bych samozřejmě znala třeba víc galeristů a kurátorů, na Art Taipei pro mě všechny kontakty byly exotické. Lidé tu byli velmi vstřícní a s mnoha jsme si aktivovali přátelství na sítích.

Vidíte v Art Taipei příležitost k navázání dlouhodobější spolupráce mezi českými a tchajwanskými umělci či institucemi?

Naše výstava byla jediná nekomerční akce na veletrhu, takže institucionální spolupráce by měla na jejím základě pokračovat prostřednictvím tamního Českého centra. Určitě to byl důležitý první krok, jak uvést české umění. Musí tudíž následovat i krok další.

Jaké jsou vaše další kurátorské plány? Můžeme se těšit na další zajímavé projekty v zahraničí nebo doma?

Momentálně už rok pracuji na výstavě Jana Kadlece Sistine Chapel is Dead, ale poměrně těžko pro ni hledáme výstavní prostor. Jde o mezinárodní projekt s širším multidisciplinárním kontextem, a tak doufám, že moje spolupráce s Českými centry by mohla pokračovat právě v této formě.