Rozhovor s Kateřinou Šedou: Žádné jedno zahraničí neexistuje

Na škole jsem byla jedním z mála studentů, kteří nejenže nepřestoupili do žádného ateliéru, ale ani nevyjeli na žádnou zahraniční stáž. Takže jsem měla první výjezd, když mě pozvala jedna začínající kurátorka, tehdy dokonce možná ještě studentka, na výstavu do New Yorku, kde chtěla vystavit můj projekt Nic tam není (občané moravské obce Ponětovice měli stejný režim dne). Bylo to kolem roku 2005 a ona tehdy sama oslovila České centrum, mě to tehdy vůbec ještě nenapadlo, že bych někdy mohla takhle někam odjet.

A oslovila České centrum, jestli by jí nepomohli, že by tu cestu mohli ve spolupráci s ní zaplatit. Byla jsem tam sice strašně krátkou dobu, asi tři dny, ale byla jsem z toho úplně fascinovaná. Bylo to prostě neuvěřitelný. Znovu jsem se tam dostala nedlouho na to, protože jsem dostala Chalupeckého cenu (*výhra Ceny Jindřicha Chalupeckého byla spojena s pobytem v ČC New York), takže já bych se tam dostala asi stejně, ale pamatuji si ty tři dny dneska víc než ten měsíc a půl, který jsem tam poté strávila.

Já jsem to před pár dny řešila ve Švýcarsku, když jsem byla s jednou paní, která seděla v komisi soutěže, které jsem se zúčastnila. Potom jsme šli na večeři a ona se mě ptala, kde beru tu energii, když lidi jsou často tak negativní. Jak v tom dokážu pokračovat, jestli jsem tak splachovací. Mně nepřipadá, že bych byla tak apatická. Na druhou stranu to dělám už dlouho a mám dost zkušeností s tím, že ta negace se přetaví v něco pozitivního. Takže čím déle to dělám, tím více se moje hranice posouvají. Dokonce si troufnu říct, že teprve tím, že jsem starší, tak dokážu to, že se lidi v Českém Krumlově naštvou, vzít jako pozitivum, že to je součást projektu, že to je vlastně dobrý, že se naštvali a byli proti mně a šli něco udělat, protože to je ten výsledek. (V Českém Krumlově založila Kateřina Šedá firmu UNES-CO, která se snažila zvrátit jeden z jevů, s nimiž se potýkají města zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO – z měst se stávají kulisy a mizí z nich normální život.)

Myslím si, že před deseti lety bych z toho byla úplně zničená. Ne, že bych se složila, ale rozhodně bych to nedokázala vyhodnotit, tak, že je to vlastně dobrý. Myslela bych, že se mi to vůbec nepovedlo, že to je tragédie a tím, že jsem starší, tak jsme v mnoha věcech dost trpělivá a řeknu si dobře, za rok to bude úplně jinak a ono to za rok taky jinak je. Mám pocit, že lidi filtrují svoje problémy a svoje frustrace, až za tím může být nejenom nějaký zájem ale třeba i nadšení. K tomu se musím nějak prokousat. U někoho to jde u někoho to nejde. Ale rozhodně nedává smysl se odradit hned tou první negací.

Já si narozdíl od jiných autorů nemůžu stěžovat na málo práce. Já jsem tu situaci měla problematickou dvěma způsoby. Jeden byl ten, že se ta moje činnost stala nebezpečnou. Takže lidi měli tendence moje věci posunovat, přesunovat nebo chtěli, abych je dělala online. Což moje věci moc online dělat nejdou. Já většinou přemlouvám lidi k tomu, aby zvedli zadky od počítače a šli ven, a teďka jsem to měla udělat opačně, měla jsem je přimět, aby si sedli k počítači a dělali jsme to online, což mi teda moc nešlo…

A tak jsme se spíše snažili věci přeložit, než je dělat online. Poté se na mě sesypalo strašně moc lidí, kteří si mysleli, že mám zázračný klíč, jak řešit situaci v domově seniorů, nebo v místech, kde jsou lidé osamělí. Že vymyslím určitě něco zajímavého pro děti, které jsou doma v karanténě nebo v distanční výuce. To období je frustrující, ale mně vlastně tento rok zvedl sebevědomí, že ta moje práce není zbytečná.

Takže určitě to nebylo tak, že jsem měla krásný rok, během kterého jsme přemýšlela a ještě realizovala projekty spojené s pandemií. Ale přesto mi to přišlo hrozně zajímavý téma a podle mě další pandemie přijdou, takže si myslím, že tato doba vygenerovala mnoho témat, na které by měli výtvarníci reagovat. I to osamění starých lidí, jak bloumají po obchodech. Myslím si, že je to velké téma, kterým by se měli zajímat lidé na uměleckých školách, klauzurách, diplomkách a bakalářkách. Myslím si, že tento rok přinesl spoustu zajímavých témat, které předtím nebyly moc vidět. Já jsem na ně upozorňovala a cítila jsme se v tom osamělá a najednou mi přišlo, že ta moje práce je strašně aktuální, ještě víc než před tím. Nevím teda, jestli to tak přišlo někomu jinému. Já měla pocit, že to všichni nějakým způsobem potřebují.

A najednou v jeden moment všichni vidíme, o čem je ta babička a o čem jsou ty ploty (Projekty Je to jedno a Furt dokola). Najednou to tu stojí v té nejvíc krystalické podobě. Takže je to takový složitý rok. V něčem stojím na místě a musím ty práce posunovat pomalu a v něčem je tento rok hrozně progresivní, v rámci toho, jakým způsobem ty věci můžou fungovat, jakým způsobem bych na nich chtěla pracovat v budoucnu. Mně to vlastně pomohlo, když se zavřeli muzea a galerie. Sama pro sebe jsem řekla, že je vlastně nepotřebuji, to neříkám, že bych si to dříve neuvědomila, ale jak lidi naříkali, že nemají kde vystavovat. Mě to vůbec nenapadlo, že bych neměla kde vystavovat. Tak si vystavím na ulici nebo v domově seniorů. Vůbec mě nenapadlo, že bych tohle řešila, takže mi to v něčem přišlo osvěžující. Něčím, nevím, jestli to dobře popisuji.